25/12/16

25. december 2016 at 12:15 | Aya

Už delší dobu si kladu otázku, proč jsou lidé posedlí materiální hodnotou a dárky? Proč se každý na sociálních sítích chlubí tím, co všechno na Vánoce dostal a proč jsou ti, kteří toho dostanou strašně moc + nějaké peníze, opěvování a oslavování, jako bohové? No dobře. To jsem možná přehnala. Jako bohové asi ne, ale prostě... v ask komunitě si tím "nahrabou" lajčíky a jsou za největší kingy. A lidi jim potom píšou, že by taky chtěli iphone nebo drona. Wut?

Možná je to tou dobou a možná je to jenom mnou, ale já prostě nepotřebuju iphone nebo drona, jako se teď kupuje malým dětem. Naopak, čím jsem starší, tím méně těch dárků dostávám a víceméně jsou to spíše věci, které potřebuji k dennímu životu nebo něco do bytu, než dárek jako je drahá elektronika. Jsou to maličkosti, které vykouzlí stejnou radost. Ne, nemám potřebu ze svého okolí ždímat peníze a to co potřebuji nebo čím si chci udělat radost, si raději koupím sama... Za své vydělané peníze.

A je to asi divné, ale čím jsem starší, tím víc si raději užívám společnost svého okolí a rodiny. I když je to zvláštní. Celý rok a i na štědrý den jsem z nich v hrozné depresi, ale jak přijde na rozbalování dárků tak se nějak uklidním a čekám a doufám, že jim svými dárky udělám radost. V ten moment povolí nějaké to napětí a o mou maličkost ani nejde. Spíš aby zbytek byl spokojený... Škoda že to nikdy nevydrží déle než do konce večera a další den je tady opět špatná nálada. Nálady se mi totiž mění jako na horské dráze. Chvilku nahoře a chvilku dole.
 

13/12/16

13. december 2016 at 22:43 | Aya

Když mi před chvílí napsal kluk, kterého ani pořádně neznám, že chodil na stejnou školu jako já a že by se rád seznámil, začalo to ve mně hlodat. Ano dobře, jsem na stránce, kde se lidé asi normálně seznamují, ale tohle ve mně vyvolalo malý stav paniky. Nepřijde mi důvěryhodný, nepřijde mi, že bych ho kdykoliv dřív viděla (a co na tom, že nemám moc dobrou paměť na tváře a že jsem těch škol vystřídala několik)... Něco ve mně pořád hlodá, že bych s ním neměla vůbec komunikovat a druhá část mně zase chce zjistit co nejvíc info... Jsem si však vědoma, že si může klidně vymýšlet a nevím, co jsem tímhle tím textem zrovna jako chtěla říct... Možná.. možná jsem se jen potřebovala uklidnit a psaní na klávesnici je rychlejší než rukou na papír you know.

Byla chyba mu vůbec odepsat. Já to vím... A když napsal, že vidí, že si nechci povídat, měla jsem napsat, že má pravdu, ale asi jsem nechtěla vypadat nevychovaně... Teď mě to bude nahlodávat dokud mu něco neodepíšu a nebudu toho ještě více litovat...


A tak to teď mám se vztahy. Žádné nejsou. Jestli mi to vadí? Ani omylem...
Těžký asociál

Nic se neděje jen náhodou

15. september 2016 at 11:18 | Aya

Nemůžu uvěřit, že jsem se sem zase přihlásila a obnovila zase tenhle blog, ale asi to tak má být. Protože se v posledních dnech přesvědčuji o tom, že se nic neděje jen náhodou a všechno co se stalo, tak mělo prostě být. Pamatuji si zhruba ještě na posledních pár článků, které se tady vyskytovaly v únoru/březnu. Prošla jsem si svým osobním peklem a prošla pár strnitých cestiček. Udělala několik těžkých rozhodnutí, stalo se pár špatných věcí, ale od všeho jsem se postupně sama nějak dokázala odpoutat. Začala jsem znovu. Úplně jinak.

Našla jsem si práci, která mně sice nejspíš zase až tak moc nenaplňuje, ale rozhodně je to lepší, než původní plán zůstat v kuchyni. Ehm, spíše fast foodu. Never more.
A tak se nejspíše mohu už opravdu považovat za dospělou, jelikož každým dnem očekávám první oficiální výplatu. Je to zvláštní že? Od 18 je sice člověk papírově dospělý, ale dokud studuje, mu to tak opravdu nepřipadá. A až dospěje k práci a první výplatě, přehoupne se přes jakýsi další milník svého života. Zahodí doopravdy zbytek dětství a stane se zase o něco více dospělejší.

Where to go next

Advertisement